Zrod psavce aneb O čem píšu a proč vůbec

Když jsem se nedávno ohlédl, vykoukly na mě tisíce článků, přednášek a recenzí, především o nových technologiích, které ve své době posunovaly hranice možného. Většina z nich zmizela v prachu posledního čtvrtstoletí. Některé by dnes už možná neobstály, jiné jsou dobrou připomínkou doby, ve které vznikly, a problémů, které jsme tehdy řešili. 

Psavcem – a později novinářem, šéfredaktorem, ale i copy-/tech-/ghostwriterem – jsem se stal na vysoké škole. Rád jsem chodil do studentského kina a dělil se o recenze filmů s ostatními, přispěl nějakým tím fejetonem. To vše do oficiálního celouniverzitního časopisu studentů s příznačným názvem NoName. Později jsem byl pár semestrů (poněkud neúmyslně) i jeho šéfredaktorem. 

Jak však univerzitní život skončil, odstavce přibývaly ponejvíc v technických zprávách a ve výkresové dokumentaci. Navrhoval jsem s kolegy domy na míru, ve kterých by se lidem skvěle bydlelo a trávilo volný čas. V dřevních dobách, kdy se weby ještě běžně psaly v HTML 2.0 či WAP, jsem za nepatrné honoráře připravil i pár menších stránek. Pak mě ale vítr z (tehdy prokletého) stavebnictví zavál zpět, víc ke klávesnici. A tehdy má jízda psavce opravdu začala…

Nadšení pro technologie předávané dál

V dnes už dávno neexistujícím mediálním domě Computer Press (později CPress Media), který se zabýval časopisy i knížkami, jsem dostal na starosti celý B2B odborný časopis o počítačem podporovaném navrhování v průmyslu, s přílohami pro geoinformatiky, s webem a odbornými konferencemi navrch. Jedna taková konference letos pokračovala už 19. ročníkem, už pod jiným pořadatelem, ale ani letos jsem na ní nemohl chybět coby host. Dodnes mě baví střet kovaných profesionálů s moderními 3D technologiemi – a co za úžasné věci vzniká, když jimi dokážou prohloubit svůj fortel.

Ve vydavatelství plném šikovných kolegů a kolegyň to byla vysoká a občas nelítostná škola odborné novinařiny ve světě velkého byznysu s možností nasát technologické novinky na velkých konferencích v USA i Evropě a dělat interview s manažery miliardových korporací. Ze štábní kultury vydavatelství na vrcholu jeho časopisecké éry čerpám dodnes – a moc mě mrzí, že ji už nezažijí dnešní mladí redaktoři, především ti z ICT oblasti. (I ti s výrazným talentem by ji dnes potřebovali jako drbání. Zkušený editor, vydavatel i vlastník za zády dokážou psavce posunout, ač to nejednou bolí.)

Jiné úhly pohledu na stejné téma

Později jsem si mohl vyzkoušet i druhou stranu barikády – přípravu obsahu pro největší světové značky z oblastí CAD/CAM, BIM a souvisejících. Nejprve v rámci specializované mediální agentury, později několik let na volné noze. Možnost pracovat zvenku jako specialista pro velké korporáty byla další velkou školou. A také pochopením, že se korporátem sám nikdy nechci nechat ulovit. Vysoká hustota sociopatů na uzlových pozicích velmi často zabíjí tvůrčí schopnosti ostatních. 

Láska k 3D technologiím mě postupně přivedla až k 3D tisku a 3D tiskárnám, o nichž píšu dodnes a pro které rád nadchávám ostatní. Perlička: Stejně jako kdysi při nástupu mobilních telefonů, i této technologii jsem se zprvu záměrně vyhýbal, maje už tak široké pole zájmu okolo počítačů. Ale neznám mnoho uspokojivějších pocitů, než když si něco praktického vymodelujete, 3D tiskem vyrobíte a ono to pak i dobře slouží. A tím se má cesta opět změnila.

Využil jsem nabídky stát se externím šéfredaktorem českého webzinu o 3D tisku v jeho nejživější éře, každý den jsem se věnoval novinkám z Česka i ze světa, vedl řadu rozhovorů ze zákulisí, k tomu jsem – nezávisle a na dnešní poměry nebývale důkladně – testoval a recenzoval stolní 3D tiskárny a doprovázel vše o výstupy na YouTube připravenými doma, doslova na koleně (tady či tady; dnes už jistě pobaví). A občas jsem se nechal přemluvit i na vystoupení před publikem (aspoň jedna historická ukázka z roku 2016), třeba s radami zájemcům o stolní 3D tisk.

Především jsem ale překypoval touhou ukázat všem šikovným inovátorům, konstruktérům, architektům či dokonce lékařům, jak jim 3D tisk dokáže pomoct při jejich práci a o co přicházejí, pokud jej ignorují. Až tak, že jsem si ve Vědeckotechnickém parku UP v Olomouci pronajal kancelář (za vlastní prostředky), půjčil si od různých prodejců v Česku zajímavé stolní 3D tiskárny a po večerech pak zdarma konal workshopy, na kterých jsem jednotlivcům i lidem z firem ukazoval, k čemu že ten 3D tisk vlastně je. Na velkou řadu setkání se zajímavými lidmi dodnes velmi rád vzpomínám, řada tehdejších účastníků později 3D tisk tak či onak opravdu využila. Bylo to ale časově a finančně neudržitelné.

Zpět k průmyslu a profesionálům

Jedním z 3D tiskových paradoxů v Česku je, že pro velkou část obecenstva i uživatelů pořád zůstává viditelná jen ona hobby část se základními stolními stavebnicemi tiskáren na termoplasty. Přitom to nejzajímavější se léta odehrává v profi sféře, v týmech inovátorů, konstruktérů, v podnicích i přímo ve výrobě, u designérů i v medicíně. I proto se poslední léta věnuji osvětě o skutečných možnostech profesionálních a průmyslových 3D tiskáren z termoplastů, pryskyřic, odolných kompozitů i kovů. Tahle činnost už vyžaduje silné informační zázemí od výrobců, takže působím v barvách předního českého dodavatele velké řady evropských i zámořských značek 3D tiskáren. A že je to velká jízda v hodně zajímavé oblasti. Ale o tom třeba zas někdy jindy.

Na konferencích mě často najdete i v přísálí – nad vzorky 3D tisku z průmyslové praxe, o jejichž příběhy se rád dělím. Až mě potkáte, zastavte se na kus řeči :)